Monday, April 22

Poslední internátní týden

Zachvátila mě nostalgie. Dnešním dnem byl započat můj poslední studentský týden v Liberci. V pátek se nadobro stěhuji z internátu, asi nejvíc mi bude chybět výhled na Ještěd a moje večerní posezení s vychovatelkou, kdy jsem jí ujídala ruměnky.

Dnes svítí sluníčko, paprsky se opírají do mé už lehce pihovaté tváře. V hlavě se mi mihotá těch několik stovek vzpomínek na tyhle čtyři roky co dobíhají do finiše. Šla jsem na náměstí.

Otevřu dveře, před kterými jsem se tolikrát loučila s T., procházím parkem u intru, kde jsme se ke konci školního roku vždycky slunily na dekách, kde kluci napnuly lana mezi stromy a my jsme se pokoušeli po nich chodit, ujít aspoň jeden metr. Poté skrze internátní bránu, kde tenkrát spadla větev na místo, kde se sházejí kuřáci, ale nikomu nic se nestalo. Míjím růžovou vilu, kde bydlí můj známý, který mě tehdy hledal,  když jsme se ještě neznali skrze červené conversky. Mával mi vždycky z balkonu. Potom přes přechod a rovně, kde jsem častokrát potkala jednoho kluka, který se proslavil, taky jsem tam potkala chlapce, venčícího malé štěně Bernarda. Zatočím doprava a jdu z kopce, jdu pod kaštany, které začínají pučet, je to už dávno co jsme trhaly jejich květy a házeli je po sobě v dešti s mým kamarádem. Vždycky si tam na to vzpomenu. Přecházím přechod a vidím místo, kudy jsem šla opilá, poprvé ovíněná na intr, byla zima. Koukám se na tabuli s plakáty, kde pokaždé vidím zajímavou událost, ale málokdy na ní opravdu jdu. Jdu do kopce, kolem ZUŠ, kde se line neskutečně krásná melodie z klavíru a dál dál kolem bývalého kina Varšava, které už nefunguje. Míjím vegetariánskou restauraci, kde jsem byla jen jednou a měla bych to ještě napravit. Květinářství kde jsem spolubydlícím kupovala jen tak pro radost tulipány. Přechod, náměstí, lidi sedí na schodech před radnicí a cpou se zmrzlinou. Tohle město mám tak ráda a vůbec se mi odsud nechce pryč.

Myslím na lesní koupaliště a taky letní kino, které jsme si zamilovaly s mojí spolužačkou, na noční toulání. Na  kamaráda, který má v obývaku obraz Magdaleny Dobromily Rettigové a hrál na kytaru a já ho ráda poslouchala, na jednu čtvrť se starými baráky, kam jsme strašně rádi chodili s Tomem, na ten dům u muzea, který jsem si zamilovala. Na Fryčův antikvariát, kam strašně ráda chodím hladit staré knížky po hřbetech.
Mám takové tušení, že jedna etapa mého života opravdu končí, ale nečekala jsem, že mi bude takové smutno.



3 comments:

  1. Bude se mi to tobě stýskat, ale těším se, že si tu budu číst tvoje zážitky z vysoký!!! (pokud nebudem chodit na tu samou:D)

    ReplyDelete
  2. Anetko, koukám, že jsme na tom stejně. Taky už to na mě začíná dopadat. To, že už zbývá jen měsíc a všechno se změní. Už nebudu denně vídat lidi, na které jsem zvyklá, srandy, které dělají. Nic z toho. Přesně jak si řekla, je to etapa života, kterou jsme si všichni prošli. Samozřejmé je, že začne něco nového, lepšího. :) V.

    ReplyDelete
    Replies
    1. Je jasné že začíná něco nového, ale já opouštím i místo, které jsem si tak moc zamilovala. Víš jak se to říká, zjistíš jakou něco mělo cenu až když to ztratíš:)
      Máme toho ale ještě moc před sebou :)!

      Delete